Sectumsempra - Osudné kouzlo

„Sectumsempra!“ zaburácel z podlahy Harry a divoce mávl hůlkou. Jako když udeří neviditelná šavle, vytryskla z Malofoyova obličeje a hrudi krev. Kletba ho odmrštila dozadu, hlasitě to šplouchlo, jak padl do vody na podlaze, a hůlka mu vyklouzla z bezvládné pravice.
„To ne-“ zalapal po dechu Harry.
Vyškrábal se na nohy, uklouzl, zapotácel se a lopotně se brodil k Malfoyovi, kterému se teĎ obličej leskl rudou krví a bílýma rukama si drásal zkrvavenou hruď.
„Ne-to jsem nech...“
Sám ani nevěděl, co říká. Svezl se na kolena vedle Malfoye, který sebou neovladatelně zmítal v kaluži krve. Složil hlavu do dlaní, nedokázal se dívat na blonďatého chlapce, jak trpí. Rvalo mu to srdce ve dví, netušil, ze jakého důvodu má o Malfoye takový hrozný strach, proč se mu za obav o úhlavního nepřítele hrnou z očí proudy slz.
Z ničeho nic se ale Dracovi vydral z hrdla bolestivý sten, který ho, přestože se mu dělalo strachem mdlo, vrátil zpět do reality. Obtížně zvedl hlavu a konečně začal reálně uvažlvat. Ať už pro něj byl Malfoy ckokolik, nesměl ho nechat zemřít, nesměl dopustit, aby skonal jeho vinou. Otřel si slzy tekoucí mu po tvářích a urovnal si na očích brýle. Snažil se uklidnit a vzpomenout si na zaklínadlo, které bylo napsáno hned pod Sectumsemprou. Jakoby před sebou měl otevřenou Princovu učebnici, viděl Princovo písmo na té zpropadené stránce, díky níž se teď stalo, co se stalo. A pak si vzpoměl. Znenadání, jakoby mu někdo onu myšlenku poslal.
Jeho pohled se nyní vrátil zpět k Malfoyovi. Vlasy smočené v karmínově červené krvi mu padaly do obličeje zkřiveného bolestí, jeho dech byl mělký. Oči měl zavřené, jen občas ztěžka zvedl víčka, aby je hned poté zase sklopil. Ruce teď už jen nehybně ležely vedle bezvládného těla a pomalu je zalévala horká krev z mladíkovi hrudi.
Harry se nad ním sklonil a roztřesenými prsty mu začal nemotorně rozepínat vodou i krví promočenou košili. Chvíli zápasil s knoflíky, jak se je snažil rozepnout co nejrychleji. Když se mu je konečně podařilo zdolat, odhrnul načervenalé plátno z Malfoyovi hrudi, aby se dostal k ráně. Byla hluboká a krev se z ní pořád řinula proudem. Vytáhl hůlku a už jý ji přiložil k ráně, když ho blonďák chytil slavě za předloktí.
Harry se vyděsil a zvedl k němu hlavu. Ve tváři se mu zračilo úsilí, jak se snažil oči udržet otevřené. Byl bledší než obvykle, rudá krev podivně kontrastovala s jeho lícemi. Ztěžka se nadechl a namáhavě otevřel ústa.
„Nezabíjej mě,“ zašeptal tiše. „Ne ty, prosím Harry,“ vydechl, povolil stisk ruky, zavřel oči a hlavu bezvládně sklonil na stranu. Harry na něj moment zíral, ale když ucítil, jak mu na ruku stéká další potůček rve, uvědomil si, že už nesmí ztratit ani minutu.
Hluboce se nadechl, konečně přilozil svou kůlku k ráně a slabým hlasem zašeptal zaklínadlo, které připomínalo spíše text písně. Harry nikdy nepoužil podobného kouzla, doufal jen, že úsilí a vůle, kterou do jeho vyslovení vložil, bude stačit.
Měl pocit, jakoby ho zaklínadlo vysávalo, bylo to podobné setkání s mozkomory, až na to, že mu na mysl nepřicházely žádné špatné zážitky, nemusel poslouchat zoufalý křik své matky těsně před její smrtí. Spíše měl dojem, jakoby svou energii čerpal z těch dobrých vzpomínek. Jak poprvé políbil Ginny, jak se seznámil se Siriusem, když byl poprvé v Bradavicích, zase Ginny, když potkal u madame Malkinové Malfoye – cože? Kde se tady vzal Malfoy?! Neměl teď ale čas na uvažování, o tom, co dělá Malfoy mezi nejlepšími chvílemi v životě. Ve snaze se co nejvíce soustředit na kouzlo křečovitě zavřel oči.
Jakmile vyslovil posledních pár slabik, měl pocit, jakoby mu vyrvali z těla půlku srdce. Vyčerpaně se svalil na zem, bylo mu jedno, že bude promočený na kost, toužil si prostě jen lehnout a zavřít oči.

Když se Harry probudil, měl pocit, jakoby mu na víčka někdo položil závaží, tak těžce se mu otevíraly. Rozhlédl se po místnosti a rychle si sedl, což mu způsobilo prudkou bodavou bolest hlavy a zatmělo se mu před očima. Zlomeně sebou zas hodil do polštářů, oči opět zavřel v touze zmírnit bolest.
Náhle zaznamenal pohyb. Měl pocit, jakoby ten zvuk přicházel odněkud zdaleka, a přitom byl tolik blízko. Nedalo mu to, a opět otevřel oči, aby tomu přišel na kloub. Naklonil hlavu na stranu a začal si pozorněji prohlížet místnost. Z této strany byla celkem tmavá, kamenná, světlo vydávalo pouze pár loučí připevněných ke stěnám. Na vzdálené zdi místnosti stálo na policích množství sklenic s prapodivným obsahem nebezpečně připomínajícím sliz či žabí jatýrka. Harrymu se zvedl žaludek fa honem se raději podíval jinam. Na další stěně bylo přichyceno pár obrazů, o nic méně nechutných než obsah nádob na policích. Jeho zrak sklouzl k malému psacímu stolku, uklizenému na jeho vkus až příliš, stál na něm pouze štůsek popsaných pergamenů, jedna jediná lahvička inkoustu a husí brk.
Místnost působila poněkud prázdně a chladně, přesto, že tu bylo příjemné teplo.
Harry se otočil na druhou stranu místnosti. Teprve teď si uvědomil, že postel, na které leží, je rozlehlé letiště. Povlečení bylo vyrobeno ze zeleného sametu se stříbrným lemováním. „Takže jsem někde ve Zmijozelu,“ napadlo ho téměř okamžitě. Zvedl oči od pokrývek a koutkem oka zachytli zlatavou záři plamenů sálající z poměrně velkého krbu, před nímž stálo zády k Harrymu obrovské, pohodlně vyhlížející křeslo.
Harry se náhle prudce posadil, ignorujíc bodavou bolest v hlavě.
V onom křesle totiž někdo seděl.